Poslední chvilky života

†

27. 2. 2021, Velké Vlčí jezero

OSUD, 23. 2. 2021, VELKÉ VLČÍ JEZERO

Sayap sa ako bez duše trmolil cez pláne. Stratil zas pre jeden raz svoju sivobielu partnerku. Tá ho potrebovala teraz najviac zo všetkého. Ležala schúlená v snehu, zasypaná značnou časťou novej snehovej nádielky. Iba slabá triaška mohla vlkom okolo jazera napovedať, že toto stvorenie, táto staručká bytosť ešte stále žije.
Haruhi nevládne ležala na mieste desiatky hodín. Pri živote ju držalo len svetielko, ktoré jej naraz osvetlilo primrznuté viečka, nútilo ju zobudiť sa. Na vodnej hladine, hneď pri nej, sa totiž začali objavovať jantárové obrazce. Vlci, hory, lesy, rieky... Vzduchom sa niesol smiech. Stará vlčica mohla vidieť svoj príbeh, priamo na vodnej hladine. Mohla sa pozerať na seba, ako na malé vĺča. Videla jej život pred Gallireou a aj na nej. A hoci ju trápil touto dobou už akútny zápal pľúc a mohla sa akurát tak dusiť a bezvládne umierať, zobrazenie spomienok jej opantalo myseľ natoľko, že ešte chvíľu vydržala.
Smrť už však bola dávno vonku zo starej zrúcaniny. Horlivo sa priblížila skrz galtavar, osvetlila ráno vôkol jazera a ešte ďalej jasným, žiarivo zeleným zábleskom. (//všetci vlci na susediacich územiach uvidia záblesk počas celého rána) Potvora síce číhala, veď sivobiela vlčica bola prakticky jej. No Haruhi omámene sledovala krásne obrazce na vode, ako sa vlnili. Úvahy o tom, prečo nie je v tejto malej zátočine voda zamrznutá boli vedľajšie. Ani vďaka tomu v tomto stave Haruhi nemohla pochopiť, že sa jednalo o čistú mágiu. Všetko čo videla, sa jej uložilo naspäť na miesto, do pamäti. Vlčica pootvorila tlamu, ako keby chcela niečo povedať...
...Bol to len posledný výdych či snáď pokus o zmierenie sa a rozhovor so Smrťou? Jedno je isté, nad telom takmer mŕtvej vlčice sa objavil malý, oranžovožltý motýľ. Taký, aký zmizol zo Sarumenu pred pár dňami. Vábil vlčicu k sebe...

HARUHI, 27. 2. 2021, VELKÉ VLČÍ JEZERO

Stará vlčí dáma ležela několik desítek dní, možná snad i týdnu, pořád na tom samém místě u Vlčího jezera. Kdysi se tu seznámila se svojí láskou, ale na to si bohužel nyní nevzpomínala. Teď se však osamoceně choulila v ledovém sněhu. Její kožich byl celý zasněžený, skoro nebylo poznat, že tu leží nějaký vlk, většina by Haruhi snad i přehlédla. Byla promrzlá, slabá, hladová a hlavně oblbnutá. Mozek už jí nefungoval tak, jak by správně měl. Jakoby zamrzl. Ani si neuvědomovala, jaká veliká zima tu byla, netřásla se. Vlastně měla dojem, že její vnitřek těla polévá takové zvláštní teplo. Oči měla zavřené, sotva dýchala. Opravdu si ani neuvědomovala, na jakém místě se zrovna nachází, s kým nebo proč se tu ocitla. Nevzpomínala si už vůbec na nic. Jediné, na co si moc dobře vzpomínala, byl Morfeus. Černý vlk kašlající krev, kterého potkala poměrně nedávno dole pod řekou Midiam. Bezděky se jí hlavou prohnala věta "ještě se uvidíme", kterou ona sama pronesla, když se s Morfem loučila. Její zdravotní stav se však během pár chvilek natolik zhoršil, že již nebyla schopna jakýchkoliv pohybů. Nejspíš to bylo i tím, že byla sama. Neměla smečku, na partnera a svoji rodinu zapomněla. Nenajedla se už kdo ví jak dlouho. Nikdo jí nic neulovil a ona sama na to prostě již neměla dostatek sil a energie. I když se snažila...
Začala si uvědomovat, že se něco děje. Už nějakou dobu totiž měla dojem, že něco jako světýlko se prodírá skrz její oční víčka. Trvalo docela dlouho, než si to uvědomila a ještě déle, než oči otevřela. Jak je otevřela, musela několikrát zamrkat. Zrak měla celý rozmlžený, nedokázala zaostřit. Naštěstí zrak jí ještě sloužil, a proto za nějakou dobu, co oči byly otevřené, zaostřily. Haruhi se tak naskytl úžasný, avšak prapodivný pohled. Zabralo delší dobu, než si uvědomila, na co se to vlastně dívá. Jakmile pochopila, že se dívá na samu sebe, celá se roztřásla. Ne zimou, ne slabostí...ale vzrušením. Vzrušení, které se mísilo se steskem, smutkem a kdo ví, čím ještě. Ona sama byla ze svých nynějších pocitů velmi zmatená, ale čím déle na to koukala, tím více se jí probíral mozek a začala si uvědomovat, co se vlastně děje. Paměť jakoby se lusknutím prstu najednou vrátila - vše, co právě viděla, se jí opět uložilo do mozku. Začala se usmívat. Právě se koukala na sebe a na svoji sestru Scaritu, kterou tolik milovala. Se kterou strávila tak moc času, a která jí ani nedala vědět, že odchází z Gallirei. Po tvářích se jí začaly bezděčně koulet teplé slzy. Pořád tam jen tak ležela a pozorovala, jak velké jezero promítá celý její život. Viděla zase matku i otce. Pocítila velikou touhu se zvednout a obejmout je, ale nešlo jí pohnout ani tlapkou. "Maminko," zašeptala tichým hláskem z posledních sil. Pak už mlčela a jen plakala. Scarita, Anakhi i Darclian zmizeli a najednou tu bylo velké vlčí jezero, u kterého ležela ona. Smutná a uplakaná (stejně jako nyní). A kdo to k ní právě přicházel? Ten nejúžasnější vlk, kterého kdy mohla potkat. Srdce v jejím polomrtvém tělíčku zaplesalo. Na vše si vzpomněla. Sayap, její láska. Její život. Její všechno. Ten, který byl vždy při ní, když potřebovala. Společně cestovali, utvořili pár a následně i rodinu. Její druhá polovička, její soulmate. Nebylo lepšího vlka, než byl tento vlček. Na první pohled se do něj kdysi zamilovala. A ta láska k němu ji nikdy neopustila. Nyní se slzy dojetí smíchaly se slzami smutku. Mrzelo ji, že na něj zapomněla. Ráda by vrátila čas, aby věděl, že ho moc miluje. A vždy milovala.
Příběh běžel dál. S rudým vlčkem navštívili Vrbový lesík, kde si společně vytvořili úkryt. Jejich první společný domov, který si vytvořili sami dva. Haru si vzpomínala na ten krásný les plný vrb. Kéž by ho ve svém životě ještě jednou mohla navštívit. A znovu si sednou na tu kožešinku, kterou přitáhli do toho vykotlaného stromu. Společně se pak ale přenesli do Borůvkové smečky, kde v jeskyni porodila tří úžasná vlčata - Art, Inaya a Litai. Mohla s nimi tedy díky těmto ukázkám opět prožít celý život. Byla šťastná. Srdce jí poskakovalo radostí. Slzy smáčely celou její tvář a vzlyky nutily její tělo k jemným záškubům. Konečně se jí vrátily všechny vzpomínky na její život. Znovu mohla být s matkou i otcem, navštívit své sourozence i děti. Jak nádherné zjištění. A pak si vzpomněla na slova Morfeuse - "Milující matka... a partnerka. Jsi dobrá duše Haru." Zavřela oči. Několik slz skáplo na zem, a jakmile je otevřela, zahleděla se znovu na obrazce, které se pořád proháněly nad vodou. Nepřemýšlela nad tím, jak se tam dostaly a proč se jí zjevily. Na to už kapacita jejího mozku nebyla dostatečná. Morfova další slova se jí prohnala znovu myslí: "Jsi ta nejlepší máma. Mrzí mě... že si to nepamatuješ." Zlehka se pousmála. Kéž by mohla Morfovi říct, že už si zase na vše vzpomíná. A že si vzpomíná i na ně - na krásného Morfa a ještě krásnější Neyteri. Moc si přála, aby všem svým kamarádům a známým mohla zase říct, že už vše ví. Že už nezapomíná a že si vše zase pamatuje. Paměť se jí vrátila a ona cítila takovou neuvěřitelnou touhu to všem povědět. Až jí to svíralo srdce. Stiskla tlapičky do pěstičky a několikrát zavzlykala. Pootevřela tlamu, jakoby chtěla ještě něco říct...Ale pak zahlédla toho motýla. Z posledních sil nadzvedla nad zem přední tlapku. Pouze malinký kousíček. Přála si, aby se toho motýla mohla dotknout. Aby ho mohla cítit. Fialovýma očima, ze kterých pomalu, ale jistě, vyhasínal život, na něj koukala a usmívala se. Jiskra, kterou v očích během svého života měla a kterou všichni tolik milovali, byla pomalu pryč. Hlavou jí proběhla myšlenka: Mohla bych se taky stát motýlkem a žít tu navěky? Nechci umřít. Nechci se loučit. Tlapa jí pak spadla bezvládně do sněhu. Stále však dýchala. A zatímco si smrt brousila drápky, život jakoby ji nechtěl pustit dál. Jakoby měla ještě na něco čekat...Ale ona stejně nechtěla odejít. Cítila to. Cítila, že by ještě chtěla žít. Chtěla být s Litai a svými dětmi. Poznat jejich děti. Být skvělou babičkou. Chtěla toho ještě tolik zažít...Lehce zakuckala, z čenichu jí začala stékat krev a slzy dál a dál máčely její stařeckou, avšak krásnou tvář.

SAYAP, 27. 2. 2021, VELKÉ VLČÍ JEZERO

Hledal jsem svou družku hrozně dlouho. Pravděpodobně za to mohl i fakt, že už jsem byl tak vychrtlý, promrzlý a znavený, že jsem musel často odpočívat a snít o tom, že mám ještě sílu si v tom zatraceném sněhu něco ulovit. Bohužel, staříkům jako jsem byl já, nebylo přáno. Neměl jsem sílu už ani jít zpět do smečky. Byla by to pro mě nepředstavitelná námaha. Šel jsem s hlavou u země a velmi pomalu. Věděl jsem, že jestli někde najdu svou partnerku, musí to být právě tohle místo. Nevěděl jsem ovšem, jak moc dobře si ho vůbec mohla pamatovat. Ale už jsem jí o něm jednou říkal. Říkal jsem jí, že jsme se tady poznali. Bylo to NAŠE místo. Toužila vůbec po tom, abych ji našel? Neměla mě stále za cizího? Honila se mi spousta myšlenek v hlavě. To bylo snad jediné, co jsem byl schopen, i když má mysl už také nebyla úplně čistá. Polkl jsem, abych zahnal aspoň trochu to sucho v krku. Už jsem na to opravdu nestačil. Už není dostatek sil, abych...

Počkat. Tohle je stoprocentně její vůně... Je slabá, ale je tu. Dlouho jsem ji nikde necítil. Musela být tu. Zvedl jsem hlavu a otevřel znavená víčka více dokořán. Musel jsem ji najít, chtěl jsem... Chtěl bych... Své poslední chvíle strávit s ní. Cítil jsem na sobě, že se to blíží. Už pár dní. A nechtěl bych nikdy odejít, aniž bych ji neměl ve svých posledních chvilkách u sebe. Měl jsem ji po boku po většinu svého života a chtěl jsem ji mít po svém boku i na jeho konci. A teď jsem hrozně moc doufal, že se mi to splní, protože... Protože už jsem opravdu neměl dostatek sil ji najít někde jinde. A poslední co bych si přál bylo, abych poslední své chvilky trávil v zármutku, že ji u sebe nemám. Chtěl jsem ji u sebe mít. Čistě sobecky, možná, ale byla má, já její a bez ní... Nikam nepůjdu.

Jako by mi to někdo přál. Její slabounká vůně sílila. Blížil jsem se ke stříšce ze sněhu, u které jsem si byl jistý, že je to právě ona. Jemně jsem hrábl packou a odhalil šedý kožíšek. "Drahá," pošeptal jsem sotva slyšitelně. "Konečně jsem tě našel," oddechl jsem si chraptivě. Byla na tom špatně. Úplně stejně špatně jak já. Také... odcházela. Začal jsem ji opatrně čistit od sněhu. Byla tady ještě vůbec? Občas se sípavě nadechla, ale jen velmi slabě. Popadl mě nepříjemný pocit, že se s ní ani nestihnu pořádně rozloučit... Chtěl jsem ještě jednou slyšet její krásný hlas. Chtěl jsem, aby její nádherné oči pohlédly do těch mých. Chtěl jsem vidět její dokonalý úsměv a slyšet ujištění, že všechno bude v pořádku. Že mě stále miluje.

Opatrně jsem si k ní přilehl a jemně se na ni natiskl. Najednou jako kdybych neměl co říct. Vlastně jsem neměl ani moc potřebu. Měl jsem dojem, že všechno ví. I já jsem všechno věděl. Chtěl jsem říct jen jediné: "Děkuji ti za nejkrásnější společný život..." vysoukal jsem ze sebe ztěžka. Jemně jsem olízl její srst pod okem, která byla zmáčená slzami. Nechtěl jsem ji vidět v posledních našich chvilkách života uplakanou. Vždy byla plna optimismu a elánu. Ale miloval jsem ji, ať už se chovala jakkoliv. Byla to má princezna, královna, nejlepší z nejlepších, úžasná partnerka, úžasná matka, úžasná... Bolestně mě píchlo u srdce a ztěžka jsem se nadechl. Byl jsem hrozně vyčerpaný, chtěl jsem... spát. Vždy se mi po jejím boku usínalo úžasně. Nyní jsem tušil, že po jejím boku usnu navždy a ten pocit byl tak příjemný, že se postupně začal rozlévat po celém mém těle. Bolest byla ta tam. Najednou bylo dobře. Byl jsem tu, byl jsem tu s ní a na ničem jiném nezáleželo. Jako vždy. A navždy.

HARUHI, 27. 2. 2021, VELKÉ VLČÍ JEZERO

Ucítila dotek. Jemný a starostlivý. Takový, jaký měl jen jeden jediný vlk na světě. Její Sayap. Zavřela krátce oči, pak je otevřela a zastříhala oušky, aby mu dala najevo, že o něm ví. Dech se jí roztřásl, pociťovala obrovskou úlevu, že za ní přišel. Neuvěřitelně těžký kámen spadl z jejího srdce pryč. Byl tu a ona tu byla s ním. "Já," polkla. Mluvila se jí těžce, ale tolik mu toho chtěla říct. Chtěla se překulit, aby si ho mohla prohlédnout. Nešlo to. Jediné co, tak alespoň cítila jeho tělo na tom svém. Tolik milovala jeho doteky. Odjakživa. A ta vůně? Zbožňovala ji. Takhle nevoněl nikdo jiný, jen její Sayap. "Jsme u jezera, Sayape. Tady jsme...se potkali," mluvila velmi ztěžklým hlasem. Pomaličku to ze sebe soukala, šlo vidět, že jí to působí značnou námahu. Ale chtěla to říct, moc moc to chtěla.

Zahleděla se do dálky, tam jakoby viděla odlesky dvou vlků. Černého a bílého. Možná, že tu při jejích posledních chvílích opravdu byli s ní? Paní Smrt i pan Život? Oba dva na ni dozírali. A Život ji jistojistě udržoval při smyslech, aby mohla Sayapovi, své životní lásce, sdělit ty poslední důležité věci, které mu tolik chtěla říct. Zřejmě Život chtěl, aby mohla odejít s klidným vědomím. "Hrozně tě...miluju. Na vše...si...vzpomínám," pohnula s hlavou dozadu, aby ji mohla natisknout do jeho kožíšku. To byla její forma přitulení se. "Na tebe. Na děti. Na náš...náš Vrbový...lesík. A na to, jak..jak jsi...jak jsi mě miloval." zavřela oči. Ještě chvíli, Živote. Prosím, chci tu být ještě chvíli. "Moc mě...všechno mrzí. A jsem šťastná, že...že jsi...že jsi mě...zase našel. Jsem šťastná..." Rozkašlala se. "Našel jsi mě...kdysi. A i dnes. Vždycky jsi...mě našel. Miluju tě," její energie pomalu utíkala. Mluvení šlo čím dál tím hůř, to jí opravdu už pomáhal jen sám Život, jinak by nebylo možné, aby toho ze sebe v jejím stavu tolik vysoukala. "A budeme navždy spolu." Oči již nechala zavřené. Tok slz se začal zpomalovat a na tváři se jí objevil úsměv. Srdce i tep se jí zklidnily. Byla tu s ním a to ji konejšilo. Konečně mohla všechny své starosti zahodit. "Navždy, lásko." A to bylo to úplně poslední, co kdy tahle šedá vlčice pronesla.

Život, bílý vlk plný elánu, odběhl na své Narrské kopce a Haruhinu i Sayapovu duši si odnesla smrt. Odnesla si je však oba dva dohromady, zůstali spolu. Oni k sobě prostě patřili. A navždy spolu zůstanou. Narodili se proto, že byli souzeni a utvořeni jeden pro druhého. Žít každý odděleně by pro ně nemělo smysl. Jejich život byl úžasný právě proto, že měli sebe navzájem. Haruhi Sayapa milovala nejvíc na světě a tak to i navždy zůstane. Nikdy to nebyla jen Haruhi. Vždy to byla Haruhi a Sayap. Společně žili a společně odešli. Vždy tlapku v tlapce. Spolu. Brzy nashledanou.

-------

A tak vyhasl život jedné úžasné, laskavé a mírumilovné vlčice. Haruhi vždy byla akční, veselá a jiskřila pozitivitou a dobrou náladou. A bude tomu tak i nadále. Její duše odešla do vlčího nebe, kde bude spolu se Sayapem, svojí životní láskou, shlížet na Litai a své další dvě děti, které spokojeně žijí za Gallirejským světem.

Litai, maminka s tatínkem tě moc milují. >> myšlenka Haruhi, jež stoupá do vlčího nebe.